DEN 20 - 19.7.2024

DEN 20

Všichni 4 finišeři, co dojeli ve čtvrtek 18.7., si udělali u nás v cíli zaslouženou pohodu, nikdo nespěchal domu. I když se těšili do cíle, najednou nechtěli, aby to už skončilo. Sdělovali si zážitky, vyprávěli příběhy z trasy, a dělali nám tu skvělou společnost. To tady vytvářelo výbornou optimistickou atmosféru. Byli hodně euforičtí, to ale neznamená, že by na trase nenadávali na mě, traséry, lesáky, zarostlé cesty … . Ovšem tady v cíli se to převrátilo v ryzí radost, že to dali. Prý právě ta nesnadnost trasy z toho dělá takovouhle unikátní akci. Za každé utrpení byli často odměněni krásnými výhledy a místy, které by jinak neviděli. Projít někde kopřivama nebyl žádný med, ale bylo to třeba rozbití nudného úseku a přivedlo je to na nádhernou pěšinu, kterou by si neprojeli. Kdyby to vedlo stále po asfaltech a lesních šotolinách, bylo by to strašný. To by nešlo dokončit.

Kluci vyprávěli, jak potkali člověka, který se tam někde pohyboval po trase, zdravil je a posílal po nich pozdravy nám do cíle.  Byl to Peter Jankovič, účastník a finisher prvního toho nejdrsnějšího ročníku před 14 lety, kdy se dostalo do cíle jen 30 lidí. I on potvrzuje rčení: Jednou Mílař – vždycky Mílař!

Pátek 19.7.

V pátek ráno pak první odjel Ondra Teplý s tatínkem, který tu s ním také přespal. Pak pomocníci vyprovází na vlak velmi příjemnou dvojici chodců Alenu a Vaška Zachodilovi. A Honza Slanec tu počkal do odpoledne na manželku.

Vzhledem k již řidším dojezdům nás v pátek po poledni opustil i zbytek 4 dobrovolníků.

Anička, která to letos těžce dobojovala až do F500, tam sice prohlašovala, že už nikdy. Když nám sem do F1000 v bramborárně přijela pomoci, už připouštěla, že možná ještě někdy. Pak ji tady pohltila atmosféra a euforie těch, co dojeli. Když odcházela na vlak, byla rozhodnutá, že určitě příští rok.

S Aničkou odjel i její přítel Zdeněk, též velký pomocník, cílový fotograf a mnohonásobný finisher. Zdeněk se jmenuje příjmením Devátý. Někdo se tu ptal, to je takový zajímavý jméno, víš, jak jste k němu přišli? – No to je jasný, můj táta se jmenuje Osmý.

Další, s kým se loučíme, je největší legenda Petr Ozogán. Po zabalení také přijel do cíle pomoci, ale i se potkávat s kamarády. Přeci jenom Míle vyplnily část jeho života. A není nikdo, kdo by do mílařské rodiny patřil víc než on. Letos nějak nenašel motivaci k dokončení, ale při odjezdu z cíle si byl jistý, že se příští rok postaví na start trasy 2000 mil. Možná na koloběžce.

I další pomocník Pavel, který stál na startu 4x, ale nepodařilo se mu to nikdy dokončit, byl rád, že byl součástí našeho „cirkusu. Na start se už nikdy nepostaví, je to pro něho moc těžké, ale rád se prý zapojil a v budoucnu opět zapojí do pomoci nám a účastníkům.

Děkujeme všem dobrovolníkům za obětavou pomoc v cíli. Ani bez vás by to nešlo.

Tak jsme s Ańou a její Josefkou v pátek v cíli F 1000 úplně osiřeli. Nikdo za celý den nepřijel a ani večer a ráno jsme nikoho nečekali. Najednou tady v cíli bylo smutno.

Volám Jardovi Prouzovi, který se pohybuje stále ještě na Slovensku 200 km před CP1 Trenčín. Je v pohodě psychicky a fyzicky a odhodlaný pokračovat dál. Fandíme, ať se mu na trase daří.

Přichází mi i email od letošního favorita, 3. ze severu a 4. v cíli celkově, Pavla Šípa:

Ahoj Honzo, pročítám reporty a mám jenom jednu technickou - první Slovák na severu byl už Miro Pilathy (asi 18. misto). Jeli jsme chvíli spolu a mluvil slovensky, tak snad není Maďar 😂.

Jinak super reporty, jak to čtu, hned bych se vrátil na trať 😁. Pavel Šíp

Tímto se omlouvám Mirovi, který opravdu dojel skvěle v popředí – 14. ze severu a 17. v součtu obou tras. Takže se mu omlouváme a dodatečně mu udělujeme fiktivní titul Mistr severu Slovenské republiky.

Večer přijela na výpomoc Yvča.

Po čtrnácti dnech minimálního spánku jsme ale padli do postele a snad poprvé nevstávali na budík. Už jsme to potřebovali.

Honza Kopka F1000, bramborárna Třebeň